Sasuke: Probudil jsem se a ležel jsem v Shikamarově náručí. „Shiki? Já myslel, že jsi odešel?“ Řekl jsem chraplákem. Koukal na mě hrozně soucitně. On to ví! Určitě to ví… Tak proč mě takhle drží? Nehnusím se mu? Ošukal mě vlastní bratr! Nemohl jsem z hlavy vyhnat tyhle myšlenky. „Já… Promiň… Včera táta… myslel si, že to nechci, ale to jsem nechtěl vytahovat…“ překvapeně jsem se na něj podíval a usmál se. „To je v pohodě. Po tom co se ti stalo, se mu nedivím.“ Pohladil jsem jej po tváři. Ruce jsem měl pořád trochu rozklepané a nejraději bych se stočil a vybrečel se mu. „Kdo ti to udělal? Garra nebo Itachi? A hlavně kde jsou vaši rodiče?“ vyrazil mi tím dech, ale čemu jsem se divil. On si prošel tím samým. „Rodiče zemřeli. Bylo mi 6 a brácha si mě vzal do péče. Do teď nevím proč, když se ke mně chová jak ke kusu hadru.“ Povzdechl jsem si a i přes bolest jsem se stočil do klubíčka. „Promiň, neměl jsem to vytahovat.“ Zašeptal a začal mě hladit po vlasech. „Oba.“ Vzlykl jsem. „Cože?“ vydechl překvapeně. „Udělali to oba.“ Zopakoval jsem to. Rozbrečel jsem se jak malý dítě a obejmul ho kolem pasu.
Shikamaru: Ztuhl jsem a přitáhl si jej k sobě. „Já…asi nemůžu říct, jak se cítíš. Emm… moji rodiče nejsou doma takže… jestli budeš chtít, můžeš přespat u nás.“ Usmál jsem se na něj ale trochu smutně. Probíral se mu vlasy a čekal, až se uklidní. Sám jsem se uklidňoval, abych něco nerozbil. Cítil jsem jak mi brečí na v náručí. Ten kdo byl vždy chladný. Optal jsem se pár známých z jeho školy a tohle mě děsilo. „Shiki děkuju, ale asi kdybych zmizel… nevím co by se dělo.“ Vzlykal. Zděsil jsem se co se v tomhle baráku děje. „Emm…Sasuke. On Itachi… bije tě?“ Musel jsem se zeptat, i když jsem se bál odpovědi. Rozklepal se jako by se bál mi odpovědět. „Jo. Začalo to už v druhý třídě. Něco se mu nepovedlo tak mě zbušil. Pak za známky. Nebyl jsem žádnej genius jako ty. Musel jsem dřít, abych měl dobré známky, ale i to bylo málo.“ Brečel a já ho tiskl k sobě. Měl jsem semknuté rty do úzké linky, aby z nich nevyšlo zavrčení. „Budeš alespoň tenhle víkend u nás. Domluvím to, abys tam mohl být dýl.“ Zašeptal jsem potichu.
Sasuke: Překvapeně jsem na něj koukal a trochu se ošil. „Shiki, ale tvůj táta…“ vzlyknu a do očí se mi nahrnou další slzy. „Ten ať si políbí prdel. Nenechám tě tu už ani minutu.“ Řekl tónem, kterému se neříká ne. „Ale Shiki…já nechci být přítěží. Už tak dost riskuješ, že to víš. Nechci ti dělat další problémy.“ Ačkoliv jsem řekl tohle, nechtěl jsem ho pustit. Pomalu jsem uklidňoval, ale stisk paží jsem nepovolil. „Sasuke, tady nemůžeš být. Ničí tě to. Pojď, zabalíme pár věcí a vypadneme.“ Trval si furt na svém. Nemohl jsem mu odporovat. Vyškrábal jsem se na nohy a do tašky naházel pár věcí a laptop. „Jenom tenhle víkend.“ Špitl jsem a zabalil kytaru a šoupl jí pod postel, aby jí Itachi nenašel. „Musím mu to zavolat.“ Řekl jsem ledovým hlasem. Nechtěl jsem být takový, ale bylo to moje brnění, už jen pláč byl ponižující. Natáhl jsem se pro telefon a vytočil bráchovo číslo.
„Ahoj Sasíku.“ Ozval se jízlivě Itachi. „Emm… ahoj, hele já… přespím do neděle u kamaráda.“ Oznámím mu trochu třaslavě. „Ne ne … na to ani nemysli. Dneska příjde znovu Garra.“ Řekl pobaveně do telefonu. Celý ztuhnu a slzy se mi zase tlačí ven z očí. „Ne..já už to..dělat nebudu..jsem tvůj bratr Itachi.“ Vzlykl jsem. Bylo to pro mě ponížení, ale já nemohl slzy zadržet. „To tady budeš. Nezajímá mě, co si myslíš!“ zavrčel na mě. Rozklepanou rukou to típnu a spadnu na zem.
Shikamaru: Sedl jsem si k němu a začal s ním kolíbat. Celý ten rozhovor mě naštval. „Půjdeme ke mně.“ Zašeptal jsem mu do ucha. Sasuke jenom němě kývl. Zabalil jsem mu věci a vzal tašku. Pomohl mu na nohy. Sasuke se strojově oblékl a stál. Byl jak tělo bez duše a mě to štvalo. Jsou s tím jen problémy. Vezmu jej za ruku a vedu ven. Šel jsem s ním rovnou k nám. Jeho batoh jsem měl na zádech. Doma byli ještě rodiče. Stiskl jsem mu ruku. „Sasu… neboj se ano.“ Usmál jsem se na něj, ale on je jak hadrová panenka. „Tati..“ zavolal jsem na otce který seděl v obýváku. „Ahoj Shika…“ zasekl se. Koukal na Saského, který byl bledý a div mi stál. Myslel jsem, že se mi složí a taky že se to stalo. Otec ho rychle chytl a odnesl ke mně. „Shiki co to má být?“ zavrčel na mě na chodbě, jen co jsem uložil Sasukeho k sobě. „Je týraný ano. Stalo se mu to co mě až na to že to byl jeho bratr. Nemůžu jej nechat u něj doma.“ Mluvil jsem rozhořčeně a otec jen přikývl. „Víš jistě, že ti nelže?“ zeptal se. „Vím a můžete odjet, nemyslím si, že po tom co jsi mu dal ránu, bude nejlepší, když tu budete.“ Probodnul jsem jej pohledem. Kývl a odešel. Vrátil jsem se za Sasukem který spal stočený v klubíčku. Povzdechl jsem si a lehl si k němu. Vtáhl jsem si ho do náruče a hlídal jej. Máma se dojde rozloučit a soucitně se na černovláska podívala. „Shiki kdyby se něco stalo, zavolej nám.“ Usmála se a odešla. Zůstali jsme v baráku sami.
Sasuke: Zdálo se mi o tom pořád do kola. Tisknul jsem se k teplému tělu. Probudil jsem se a nechápal jsem kde to jsem. „Shi…Shiki?“ vykoktal jsem a koukl nahoru. Oči mě pálili a měl jsem je rudé. „Jsem tady. Neboj.“ Zašeptal a pohladil mě po rameni. „Tvůj…otec… byl tu… já..nepamatuji si to.“ Přiznal jsem potichu. Vidím jeho zděšení v tváři. „Ano… máme zavolat, kdyby se něco dělo.“ Pohladil mě po tváři. Kývl jsem. „V neděli odejdu. Neboj, nebudu otravovat.“ Řekl jsem trochu smutně. Nechtělo se mi, ale vím, že musím. Bratr by našel, kde jsem a udělal by Shikimu ze života peklo. „Ne ani na to nemysli. Budeš tu. Nejde, abys tam byl.“ Řekl víc tvrdě, než asi chtěl. „Ale ono to vážně nejde. Prosím.“ Koukl jsem na něj jak ztracený štěně. „Sasu dost.“ Zamračil se a probodl mě pohledem. Zachvěl jsem se. Byl jsem v té chvíli ze všeho vystrašený a přál si ať to je jen sen. „Promiň.“ Špitl a přitáhl si mě do náruče. „Vše bude dobré.“ Našeptával mi uklidňující slova do ucha a já jim tak moc chtěl věřit. „Ale co když ne. Co když ti ublíží?“ Naklonil jsem hlavu na stranu. „Nic se nestane. Neboj. Dojdu nám pro něco k jídlu. Jsi hubený.“ Zamračil se na mě a já jen kývl. Zvedl se a odešel. Stočil jsem se do klubíčka a zavřel oči. „Ano bude líp.“ Zamumlám pro sebe a zas na chvilku usnu.
Žádné komentáře:
Okomentovat