Když jsem šel do školy viděl jsem malého kluka. Mohlo mu být kolem 10. Seděl tam a koukal před sebe, jeho oči vypadali jako oči vyplašeného koťátka. Došel jsem k němu a klekl si před něj.
“Proč tu tak sedíš maličký?” optal jsem se opatrně, ale on mlčel. Položil jsem před něj svou svačinu. Jó a kdo jsem já? Mé jméno je Jay, lovec upírů a sám upír, ale také na přání mé mamky student stření školy ve čtvrtém ročníků. Ale zpět k tomu malému. Nedůvěřivě se koukal na jídlo před ním. Poplácal jsem jej po hlavičce a odešel. Nechtěl jsem jej tam nechat, ale musím do školy. Ohlédnul jsem se a viděl jak se cpe bagetou. Usmál jsem se a vešel do budovy našeho ústavu. Všichni na mě zvláštně koukali, ale já si už zvykl. Holt budím hrůzu a já to vím. Možná prosto byl ten maličký tak vystrašený. Ve škole přetrpím 8 hodin. Venku začalo silně pršet a já furt myslel na to jestli tam pořád ten malý sedí. Jen co jsme skončili vylítl jsem ven k té uličce. Opravdu tam byl. Seděl v tom dešti a klepal se. Oblečení měl promočené a otrhané.
“Pojď.” natáhnu k němu ruku a čekal jestli se chytne.
“Půjdeme do tepla a dáme si kakao.” usmál jsem se znovu. Představa teplého kakaa ho asi přemluvila a chytl se mé ruky. Ta jeho byla tak drobná a studená. Vedl jsem jej k sobě do bytu. V půlce cesty se mu začali podlamovat nožičky jak byl unavený, tak jsem jej vzal do náruče. Bylo to rychlejší. Došli jsme ke mě, skopl jsem jen boty a zamířil s ním rovnou do koupelny.
“Musíš se zahřát.” řekl jsem opatrně a sundal jsem z něj to hrozné oblečení. Dal jsem také napouštět vanu s pěnou. Posadil jsem jej do ní a užíval si jeho roztomilý usměv.
“Řekneš mi jak se jmenuješ maličký?” optal jsem se opatrně.
“Nikolas.” pípl a já ucítil že se někam posouváme.
“Já jsem Jay.” usmál jsem se. Kývl, umyl jsem ho a zabalil do ručníku. Vezmu jej do náruče a odnesu jej do obýváku.
“Dáme se to kakao?” zeptám se a pocuchám mu vlásky. “Ano prosím.” poskakoval.
“Dobře.” kývnu. Na hlavičce se mu objevila malá kočičí ouška. Nikolas se rozbrečel a přes ouška dal ručičky.
“Noták neplakej. Je to hezké.” pohladím jej po tváři. Šel jsem pak do kuchyně která je spojená s obývákem, takže vidím co malý dělá. Udělal jsem kakao se šlehačkou. Položil jsem na stoleček v obýváku naše hrnečky.
“Vem si. Zahřeje tě to a uklidní.” pobídl jsem ho. Vzal tedy do pacek hrneček a upil z něj. Nad pusinkou se mu vytvořili bílé fousky. Až teď jsem si všiml jeho modrých očí a světlých vlásků.
“Je to dobré.” špitl potichu. Pustil jsem telku a našel tam pohádky.
“Budeme se koukat?” zeptal jsem se a on pokýval hlavičkou. Upíjel kakaa a zarytě koukal na pokemony.
“Ten žlutý je krásný.” zašeptal. Když dopil kakao položil hrneček na stůl. Všiml jsem si jak mu padají víčka.
“Lehni si Nikolasi. Nic se ti tu nestane.” pohladil jsem jej po hlavičce mezi oušky.
“Vážně smím?” zamrkal těmi roztomilými očky a zamáchal ocáskem.
“Ano donesu ti deku.” usmál jsem se a došel pro ni. Než jsem se ale stihl vrátit do obýváku Nik už spinkal. Přikryl jsem jej chlupatou dekou a zavolal mamce aby mi přinesla staré oblečení. Byla dost překvapená, když uviděla to koťátko co mi leželo na gauči. I já byl překvapen když druhý den se nechtěl ode mne hnout a skoro mě nepustil do školy. Tím začal náš společný život.
Žádné komentáře:
Okomentovat