Utíkám někam do dáli, ale po několika hodinách mě dožene bolest, která pulzuje celým ramenem. Snažím se to přejít ale moc to nejde, Zastavím se u jednoho jezera a sundám si kabát, tričko, boty a jako poslední kalhoty. Špičkou nohy zkusím jak moc je voda teplá a až pak do ní vlezu. Je příjemně chladná. Chladí mé bolavé tělo. Krev, která se valila z rány hned zmizí ve vodě. Najdu na dně rostlinu, které pomáhá při hojení. Vylezu z vody a rostlinu rozmělním, napatlám na ránu a zatnu pořádně zuby abych nevykřikl. Když uschnu obléknu se. Jediné co nechám na zemi je zakrvácené tričko. Cestou přemýšlím co budu dělat dál. Vše potřebné jsem nechal doma. Povzdechnu si. Jsem to ale blb. Dojdu k paloučku, kde rostou jahody a maliny. Vzpomenu si na Nikolase. Před očima mám jak byl vždy nadšený, když jsem mu přinesl jahody a udělal mu je s cukrem a šlehačkou. Vždy mu tak krásně jiskřili oči. Povzdechnu si. Sednu si ke stromu a promnu si oči. Zakoukám se na jahody a zakručí mi v břiše.Natáhnu ruku a pomalu začnu uzobávat. Jsou krasně sladké, chutnali by mu. Sním jich tolik abych uklidnil hlad. Zvednu se a v korunách stromů zmizím. Snažím se maskovat svůj pach, ale jsem moc unavený. K večeru sotva jdu, rána zase bolí a krvácí. Natrefím n malou chaloupku. Dojdu k ní a zaklepu. Opírám se zeď abych se udržel na nohou. Ze dveří vykoukne mladá žena.
“Co tu pohledáváte pane?” optá se milým hlasem.
“Já..jsem zraněný. Mohl bych si tu odpočinout?” zeptám se zadýchaně.
“Pane pojďte rychle dál.” pobídne mě žena. Vejdu tedy za ní. Je tam malý pokojík. Něco jako obývák a z toho několik dveří.
“Pojďte za mnou.” vede mě za jedny dveře. Koupelna.
“Sedněte si.” zavelí a já jí poslechnu.
“Omlouvám se za potíže.” lehce se pousměju. Sedím na stoličce a ona mi sundá kabát.
“Vypadá to hodně ošklivě. O co jste se proboha snažil?” pleskne se do čela.
“No...dá se říct, že už mi to někdo ošetřil, ale j utekl. Našel jsem jedno jezero ke roste rostlina proti zánětu, protože jsem blbec a cestou mi to popraskalo.” nevině se usměju.
“Vy jste ale trouba.” zavrtí hlavou a začne mi to čistit. Bolí to jak prase.
“Řeknete mi své jméno?” koukne mi do očí.
“Já jsem Jay a vy?” usměju se. Něco mi to připomíná až na to že jsem na druhé straně.
“Marion. Měl by jsi si jít lehnout..” poplácá mě po rameni, ale najednou e ozve pláč dítěte.
“Omluv mě.” řekne a jde do malého pokoje Jsem zvědavý a tak jdu za ní. Sklání se v malém pokojíčku nad potýlkou.
“Ale miláčku copak je?” vyndá asi tak ročního chlapečka. Má krásné hnědé vlasky a hnědá očka.
“To je tvůj syn?” zeptám se opatrně.
“Ano je. Můj malý Jimy.” přijde ke mě i s malým.
“Je roztomilý.” usměju se a jemně pohladím Jimyho po tvářičce.
“Raději půjdu. Nechci vás ohrozit.” povzdychnu si a promnu si nos.
“Jayi já vím co jsi, takže padej ležet!” probodne mě pohledem.
“Jak to víš?” zeptám se vykolejeně.
“prostě to vím. Pojď ukážu ti kde budeš spát.” čapne mě za ruku a táhne do pokoje. Je v něm jen jedna postel, skříň a lampička.
“Děkuju ti Marion.” usměju se a vejdu do pokoje. Z venku to vypadalo daleko menší. Marion odejde do pokoje malýho Vysvleču se a lehnu na postel. Dolehne na mě unava a bolest. Během chvíle usnu. Zdá se mi o mém milovaném Nikovi. Chci být s ním. Spím celou noc a celkem i klidně. Kolem osmé ráno přijde do pokoje Marion.
“Jayi zkontruluju ti tu ránu.” zatřese semnou. Posadím se a promnu si ospale. Chvíli mi trvá než mi dojde co se děje a kde jsem.
“Děkuji. Nějak bych ti to zaplatil, ale odešel jsem na rychlo.” povzdechnu si.
“Můžeš tu žít, ale odpracuješ si to.” pokrčí rameny.
“Ale Marion...Chápeš že můžu ublížit tobě i tvému synovi?” vystřelím rychle do stoje.
“Sedni si nebo si zase otevřeš tu ránu.” mávne rukou a mé tělo samo sedne. Byl jsem tak unavený že jsem si nevšiml že je tu cítit plno magie.
“Promiň.” špitnu a nechám jí aby mě ošetřila.
“Neomlouvej se. Chtěl jsi mi zachránit manžela, ale bylo pozdě.” pohladí mě po vlasech.
“Jak se jmenoval?” zeptám se opatrně.
“Kain.” špitne. Přes tvář mi přelítne stín, umřel tenkrát kvůli mě.
“Je mi to líto Mari. Přišel jsem pozdě.” svěsím hlavu mezi ramena.
“Nebyla to tvá vina, ale pokud to chceš odčinit tak zůstaň. Hodně mi tu tvá síla pomůže a Jimy taky potřebuje nějakého chlapa.” usměje se. Je moc milá, ale já mám v hlavě svého kočičáka.
“Dobře zůstanu, ale jestli mě najdou budu muset jít.” varuju jí.
“Pořád nechápu proč jsi utekl.” jde pryč a naznačí mi ať jdu za ní. Zvednu se a následuju jí. V kuchyni při snídani jí vše vysvětlím. Proč jsem utekl, proč jsem zraněný, no prostě všechno co se v mém životě událo za posledních pět let. Jak dojíme jdeme dělat kolem baráčku. Snažím se nezatěžovat to rameno, ale bolí to tak či tak.
Po několika dnech se rána zacelí. Zjistím že Marion je opravdu skvělá žena a Jimy hodný chlapeček, i když umí pěkně hlasitě brečet, ale to mě čekají ještě horší časy.
Marion s Jimym :3
Žádné komentáře:
Okomentovat