Pořád je tma, ale cítím nějaké teplo vedle mě. Pokusím e otevřít oči, ale nejde to.
“Jayi otevři pusu.” slyším vedle sebe známí hlas. Poslechnu jej a pootevřu pusu. Ten člověk mi položí zápěstí ke rtům. Automaticky kousnu a piju jeho krev.
“Hodný.” pohladí mě ve vlasech. “Nikolasi…” zašeptám a pramínek krve mi steče z koutku až na bradu. “Jsem tady.” špitne. Otevřu oči a zjistím že je to jeho ruka, ze které piju.
“Dej to pryč!” zavrčím a odmítám z něj dál pít.
“Jayi dělej pí!” řekne tvrdě. Tenhle hlas jsem u něj ještě neslyšel.
“Niku prosím, já tvojí krev nechci. Prosím dej to pryč.” kňučím. Kouká na mě trochu ublíženě.
“Jayi málem jsme o tebe přišli.” vrčí na mě “Radši přijít o mě než o tebe.” zamumlám unaveně.
“Debile, ale proč jsi mi dal ten meč? Jen tak?” začne zvyšovat hlas. Zavřu oči a dám si přes ně ruku. Bolí mě od toho ramene celé tělo.
“Niku ty to furt nechápeš? Budu chránit to co je mi drahé.” křiknu a stulím se na zdravý bok.
“Řekni Maikovi ať přijde a ty jdi domů. Zítra musíš do školy.” řeknu unaveně než stihne odpověď.Pak jen slyším prásknutí dveří. Povzdechnu si a natáhnu se pro sáček s krví. Upíjím z něj i když mi nechutná.
“Tak už jsi se probudil hrdino?” zasměje se Maik. “Hrdina, ale jdi. Jen jsem nasral malé kotě.” otočím se na záda a smutně se usměju,
“Jak dlouho to chceš ještě tajit?” probodne mě pohledem.
“Já nevím. Dokud to půjde. On mě bude brát vždy jen jako staršího bratra. Nic víc a já se musím pokusit tuhle rovinu neporušit.” Kouknu na Maika a z očí se mi začnou valit slzy jak z bolesti psychické tak fyzické.
“Jayi.” sedne si ke mě a já se k němu přitulím. Už to nějak nedávám.
“Ne...nezabije mě Yuu? Já už to nezvládám” vzlyknu. Maikí jen přiloží ruku k mým ustům a já začnu pít. Polykám jeho krev která je z malé části upíří, takže mi dodává celkem dost energie, ale stejně mi nechutná tolik jako ta Nikovo. Po chvíli pustím zápěstí a kouknu na Maika.
“Odejdu Maiku. Jen co se mi to zahojí. Chci si někde vyčistit hlavu. Potřebuju klid.” Muvím celkem v klidu na to jak jsem zmatený a ztracený.
“Ale to nemůžeš! Jayi kdo to řekne Nikolasovi?” Vypískne.
“Nekřič.” zamračím se. “Já to neudělám Jayi! Je to ještě dítě.” křičí na mě.
“No právě! Je to dítě o 9 let mladší než já. Nejde to. Prostě musím vypadnout.” řeknu smutně. Koukám na Maika, ktetrý asi neví co říct.
“Já mu to mám říct?” vyjekne. “A já si vždy myslel, že ty jsi ten chytřejší.” zašklebím se, přesto že jsem z toho všeho smutný.
“Ale Jayi to po mě nemůžeš chtít.” začne na mě vrčet, ale to nevydržím já a přirazím jej ke zdi. “Maiku nevrč na mě! Je to mé rozhodnutí, které se nemění, tak buď to pro mě uděláš nebo ne.” propaluji ho rudým pohledem.
“Jayi uklidni se prosím.” Chytnou mě další ruce za ramena.
“Promiňte kluci. Já už to prostě nedávám.” povzdechnu si. “Prostě odejdu a vy dva mě tu neudržíte.” řeknu potichu s tím že si stojím za svým.
“Ale Jayi my tě tu potřebujeme.” zkouší Yuu.
“Ne. Moje poslední slovo. Mám toho všeho akorát dost. Žiju v bytě s klukem kterého miluju. Skoro mu utírám prdel, ale nemůžu mu to říct? Tak kde je spravedlnost?” začnu křičet, až popraskají okenice, Vyskočím ven jedním oknem, které je rozbité a je mi jedno jak moc to je ubohé, ale já chci klid. Jen klid.
Žádné komentáře:
Okomentovat